Pohádka z lesa

11. června 2017 v 19:28 | Vera
Pohádka první: na zkoušku
Veverka Jíťa

V lese rostl vysoký statný strom. Měl listnatou korunu, podél kmene se táhlo několik břečťanů, ale uvnitř kmene, úplně nahoře, tam bydlela veverka Jitka. Jitka měla jako všechny veverky zrzavý kožíšek, ale ať dělala co dělala, ocásek neměla stejně krásný a zrzavý, ale hnědý. Neznala nikoho jiného, kdo by vypadal jako ona. Ale prý jako by vypadla z oka dědovi Edovi. I když, co vlastně na tom, když ji kvůli tomu ocásku říkali ucouraná Jíťa. Jako kdyby si jej pořád někdě courala až byl celý ucouraný a špinavý. Jenže i když se Jíťa myla sebevíc, tak byl pořád hnědý.
Jíťa si takhle jednou ráno vzala své hezké střevíčky, zabalila si do baťůžku oříšek a vydala se hledat někoho, kdo by ji naučil vařit. Blížila se zima, zásoba oříšků již byla na skladě, ale chtělo to najít ještě někoho, kdo jí ty oříšky naučí zpracovávat.
Jíťa vyskočila ze stromu a šla rázným krokem. Levá pravá cukr káva. Levá pravá cukr čaj, kde se asi nasnídám? Veverky nemají daleko k hladu a když je to teda taková studijní cesta, je třeba se najíst. Jíťa snědla půlku oříšku a jak se tak cpala, tak dostala velikou žízeň. Zaběhla si k potoku, a jak se tak nakláněla pro vodu, tak ji zbytěk oříšku spadl dolů...a jééé. Už uháněl po vodě. Jíťa vytřeštila oči, oříšek??? Vždyť to je to jediné, co má dnes svačit...a hlava nehlava rozběhla se podél potoka za oříškem. Až ji hnědý ocásek vlál. Oříšci ale nejsou žádní zlobiví kluci, kdyby mohly, tak by se vastně ani nikam nekutálely, raději si pěkně hoví na větvičce a houpou se ve větru. I tento oříšek nebyl moc hrrr do nějaké dravé jízdy a tak se raději zachytil za žabí hnízdo.
 

Kam dál

Reklama